středa 21. března 2012

Modelování v LDD

Kdopak to je vedle Dolly?
Taky v pokoji  nemáte pořádné místo na "rozkramaření" lega, abyste mohli pořádně stavět a přitom nešlapat po kostičkách? Já teda rozhodně žádné řádné nemám. Na to abych začal něco stavět se musím napřed připravit a spíš v hlavě rozmyslet co postavím a jaké kostky budu potřebovat. Pak si udělám v pokoji jakž takž místo a teprve pak vyberu určité krabice s danými kostkami. A to je teda pěkná otrava. Proto jsem před lety zajásal, když jsem na internetu objevil designerský program: LEGO Digital Designer. Trochu popíšu program a trochu moji zkušenost.
    Dnes se dá na internetových stránkách stáhnout již čtvrtá verze, ve které je poměrně jednoduché a příjemné pracovní prostředí pro rychlé a efektivní stavění. Program vám nezabere moc místa na disku a má širokou nabídku stavěcích elementů - kostek. Jeho veliká výhoda je nehmotnost elementů (můžete stavět klidně obrácený jehlan držící na jednom "nodu, ťuplíku, čudlíku, whatever" a nespadne vám) a nekonečný počet dílků, které omezuje pouze RAM a grafická karta vašeho osobního počítače. Pro komfortní stavění je ale třeba mít veliký monitor.. protože jakmile začnete stavět virtuálně, vaše nápady a idey se mnohonásobně zvětší. Taky s ohledem na zvyk rozkramařeného lega je monitor opravdu malý prostor.
    A moje vlastní zkušenost s modelováním? Chtěl bych ukázat takový malý pokus o návrh 3D modelu určité věci. Protože jsem vlastně nikdy před tím nic takového nedělal, vybral jsem si maličkost - rozhodl jsem se vymodelovat plyšovou ovci DOLLY z LEGO kostek, následně model postavit ze skutečných kostek a k porovnání ukázat fotografii samotné plyšové ovce. Stačilo položit hračku na stůl vedle monitoru a "stavět". Modelování v počítači zabralo nějaký čas, také jsem pracoval se starší verzí, kde nebylo tolik kostek. Pracovní prostředí umožňuje s modelem libovolně hýbat, otáčet jej, stejně jako s opravdovou hračkou; sestavené kostky lze přesouvat, vázat vazbami, otáčet, přebarvovat i jednoduše mazat (už žádné třídění). Snažil jsem se používat pouze kostky, které mám doma, abych mohl posléze model postavit doopravdy. LDD umožňuje vymodelovanou stavbu rozložit a za pomoci "Building guide mode" jednoduše, klikáním na tlačítko "next brick" vám ho program sám složí. Sestavení je vymyšleno systematicky a umožňuje vám pohodlné a přehledné stavění z kostek, kdy se velké celky automaticky oddělí a vy postupujete jako s tištěným návodem z koupeného LEGO setu.
    Výsledek posuďte sami. Model nemá zadní nohy a ocas, stojí na podstavci. Také barvy ne vždy sedí s modelem v počítači. Na první pohled vypadá model spíš jako helma boha Radegasta, ale v legu musí mít člověk trochu fantazii (anebo stavět mnohonásobně větší stavby, kde jde vyladit detaily. To také jednou zkusím.
Plyšová předloha
Building guide mode
Kostky
Model v LDD

Postavený a doupravený model















































pátek 16. března 2012

Chemical Brothers: Don't Think - Psychedelická pařba v Chotěboři!

Chemical Brothers 2012
Tento koncert formou filmu v kině si zaslouží článek! 15. března 2012 jsme totiž v našem kině v Chotěboři uvedli záznam z letošního koncertu elektronického dua Chemical Brothers. Dva angličani tvořící „big beat electronic dance“ byli hvězdami Fujirock Festivalu v Japonsku, kde je nasnímalo na dvacet kamer a jejich šou obletěla svět. 
    I my, v naší malé, zapadlé a nekulturní Chotěboři, jsme měli možnost se do projektu zapojit. To i díky nainstalovanému Dolby Digital Surround 7.1 zvuku, který jsme získali při prosincové digitalizaci. Koncert/ film přišel do kina jako klasický digitální film, formou DCP filmu na externím harddisku. Klíč pro film už byl k dispozici a tak jsem záznam hned vyzkoušel. Pozval jsem si Majkla (majitele kinocafé Velký Voči) aby si to šel poslechnout. To jsem ještě netušil, že je fanouškem této elektronické hudby a duo britů zná! Naštěstí! Příliš se mu totiž nezdál zvuk a společně jsme usoudili, že tam vůbec nejsou basy. Přičemž DCP film se nemůže pokazit a předtím všechna kina hlásila, jak je to skvělý zážitek. Já osobně nevěděl, jak má taková muzika znít.. Nicméně, ihned jsme napsali distributorovi záznamu, jak to má znít, jaké má DCP vlastnosti a jestli něco neděláme špatně. Od něj jsme se dozvěděli, že je vše v pořádku. Byli jsme trochu bezradní. Ovšem čirou náhodou byla pár dní poté naplánována návštěva našeho integrátora, která všechno zachránila. Strávil nad problémem hodně času, ale dopadlo to výtečně a Majklovy poskakující skleničky v policích svědčily o dobře vyladěném zvuku (zvuk pro film a pro hudbu se mixuje různě a tak nikdy nezní v kině hudba jako na koncertě). Je to jenom další důkaz, že firma Audiomaster je kvalitní, spolehlivá a plná skvělých a ochotných lidí a já ji můžu dalším kinům (ještě nedigitalizovaným) jenom doporučit.
    A teď se dostaneme k samotnému koncertu. Protože se před záznam koncertu (zvlášť tak neobvyklého hudebního žánru pro kino) nehodilo pouštět nějaké soundtracky či gongy, rozhodl jsem se vytvořit playlist z trailerů na uváděné filmy. Půl hodiny před začátkem tedy běžely ukázky na připravovaná představení a show Chemických bratrů začínala v osm večer. Sešlo se na dvacet pět lidí a ti si, na moji radu, sesedli více dopředu, blíž k zážitku (stále nechápu, že si většina diváků v kině sedává v posledních řadách, když nejlepší je to tak v půlce, kde kolem vás může probíhat prostorový zvuk a máte nejlepší pozici hlavy vzhledem k projekčnímu plátnu). A že byl dnes zážitek ze zvuku opravdu velký. Už první elektronické tóny a řev japonských fanoušků nás prosytily vrnícími vlnami zvuku. Fakt pěkný zážitek. Skoro jako naživo. Já jsem samozřejmě dost koncertu viděl už při zkoušce a při ladění basů, ale teď to bylo naostro a od začátku až do konce. Osobně nejsem zrovna fanouškem elektronické muziky, také jsem nechápal, jaktože na to všude slyším jenom chválu. Celý 85 minut dlouhý záznam jsem proto sledoval kritickým okem, ale byl jsem vážně nadšen (po delším sezení na těch našich děsných sedačkách bych byl kritičtější)! Velice dobře sestříhané (vadily mi snad jenom neustálé záběry na řvoucího Japonce s křivými zuby, mezi kterými zbylo nějaké jídlo :-/) pohledy na anglické duo, na obří projekční plochy, na ječící zpsýchované Japončíky, na projekce do vzduchu a po lidech. Celé se to odehrávalo v noci pod širým nebem a přesto byly záběry (až na některé momenty) kvalitní a ostré. Kamerová výbava musela stát majlant. A zvuk? Velice, velice dobrý. Obával jsem se, že si budu při vysokých tónech rvát uši a z basů že mi bude tlouct srdce jako o život. Čekalo mě další milé překvapení.. "ječáky" tam byly, hodně.. ale čisté zvuky a v takových frekvencích, které uši nervou. Basy tam byly, že mi vrněly... kalhoty :-), ale nikdy to nebylo příliš dlouho. Přesto musela naše paní vedoucí zapřít vchodové dveře, které hrozily, že se vysypou a Majklovi jistě popraskaly všechny flašky s alkoholem.
    Vedle mě seděl můj synovec Milan a shodli jsme se na tom, že naživo to musel být fakt dost hustej zážitek, protože ty lidi se tam tvářili šťastně, sjetě, vyděšeně, zničeně, nabuzeně.. Obzvláště povedená byla projekce mezi lidi, nad lidi a na zem, kde se proháněly ty nejzvláštnější kombinace (sloni, tygři, barevné postavy, brouci, puntíky, čáry, kousky skla, balónky..).
   Psal jsem, jak kriticky a bedlivě jsem poslouchal. To obzvláště kvůli zvuku. Bylo to naše první 7.1 představení a slibovali hodně. Myslím ale, že tady mohli dát ještě víc. Zvuk byl jako výtečný, ovšem situace, kdy zvuky citelně kroužily kolem nás a nad námi jsem zaregistroval všehovšudy dvě. Jinak bylo samozřejmě krásně slyšet spoludiváky v Japonsku i rezonující zvuk všude kolem nás.

Co na závěr říci? Takový zvuk mít doma nikdy nebudete! Jděte na živý koncert anebo, když je takováhle možnost, do kina, protože Don't Think tady byl super. Líbil se mi a lituju jen dvou věcí:
že jsem nebyl tam naživo a nebyl při tom zkouřenej.