ABBA forever?

Do chotěbořského kina jsem začal chodit (jako divák) od roku 2007. To že před filmem hraje v kině ve foyer, sále i venku před kinem nějaká muzika, aby se vědělo, že se promítá a navodil se pocit pohody k rozhovoru ve foyer a sále aniž by ho každý poslouchal, jsem tak nějak věděl, ale nezajímal jsem se o to. Prostě hrála. Člověk přišel jednou za čas do kina, slyšel nějaké písničky a pak už ho stejně zajímal jenom film.

    Pak jsem se ale začal v roce 2009 v kině zaučovat a už jsem si všímal mnohem více věcí, které se tam děly. Také toho, hraje z reproduktorů vlastně švédská popová kapela ABBA. Po promítačském kurzu jsem začal sám muziku pouštět a dost mě překvapilo, když jsem v počítači našel jen jedno jejich album. Občas se pouštěla směska Těžkýho Pokondru a bylo tam i pár písniček Jarka Nohavicy. To ale bylo všechno. Kolegové stejně ze zvyku pouštěli pořád ABBU. 

    Zhruba po půl roce už jsme si i s kolegama říkali, že už nemůžeme dál mučit diváky (i sebe) stále stejnými písničkami. Chtěl jsem s tím něco udělat - to víte, mladá krev. Dozvěděl jsem se, že kina platí poplatek OSA pro veřejné pouštění muziky a tak se dá pustit téměř cokoli. Napadlo mě tedy, že když už jsme v kině, kde běží filmy a ne nějaké hitparády, není třeba pouštět žádné profláknuté popové písničky. A nemá smysl ani měnit žánr, protože každý máme rádi něco jiného. Proč tedy nepouštět přímo písně a melodie z filmů? Co může být lepšího, než přijít do kina, sednout si do sálu a při čekání na film se zaposlouchat do známých melodií. A třeba i s partou, se kterou tam sedím, řešit, z jakého filmu právě tato píseň je a kdo že to v něm hraje a kolik kamarádů ten film vidělo. Zkrátka co nejvíce zpříjemnit divákovi čekání na film. To přivodilo otázku, zda můžu k filmu pustit jakýkoli soundtrack. To asi ne. Nehodilo by se před krimi thrillerem Sedm poslouchat téma z Lásky nebeské. Takže jsem musel vybrat nejrozšířenější filmové žánry a podle nich dále vybírat písně. Jako bonus za takovouto práci je, že lze výběrem hudebních motivů a melodií z filmů nenásilně navodit atmosféru nadcházejícího promítaného snímku. První vybrané žánry byly: akční, drama, romantika, dětské+pohádky, fantasy+sci-fi, muzikály a komedie. Do každého žánru jsem počítal (protože hrajeme 30 minut před představením) zhruba dvanáct až patnáct písní o stopáži nejlépe kolem dvou a půl minuty. Řekl jsem si, že dlouhé písně nejsou žádoucí, poněvadž je dobré, když se stihne více krátkých písniček, aby byl divák stále zaujat. Čekala mě náročná práce, kterou bych sám dělat nemohl, protože jsem se v té době ve filmech tolik ještě nevyznal. Nejlepší tedy bylo s mým nápadem zajít za někým, kdo se ve filmech natolik vyžívá, že dokáže vybrat známý film i dobrou píseň. Tím někým jsem měl na mysli Dana Pleskače. Společně jsme dokázali vybrat na 100 známých a oblíbených filmů výše zmíněných žánrů. Stejně tak jsme museli od každého filmu vybrat jednu píseň. Píseň musela být tak akorát dlouhá, nesměla mít zdlouhavé intro ani nudný závěr a měla obsahovat co nejvíce témat a melodií charakteristických pro ten daný film. Většina soundtracků naštěstí má jednu píseň splňující právě naše požadavky, takzvané Main Theme. Práce to byla náročná a trvala ve výsledku přes patnáct hodin. Ne vždy se podařilo při výběru splnit všechny požadavky, ale pokud ne, tak jen proto, že dotyčná "nevyhovující" píseň byla prostě nejlepší. Například přes sedm minut dlouhá píseň z Pána prstenů, která obsahuje většinu témat a známých melodií či (také přes sedm minut trvající) píseň z muzikálu Hello, Dolly, ve které zpívá samotný Louis Armstrong. 

    Neříkám, že se mi hned podařilo sehnat všechny vybrané písně, ale postupně seznam doplňuji. Stejně tak i žánry postupně prochází obměnou. Stále se sice neobjevily písně k hororům, ale fantasy a sci-fi jsou již rozděleny a doplňují se o nové písně. Seznam písní se také rozšiřuje a například poslední přírůstek je píseň The Game Has Changed ze sci-fi snímku Tron - Legacy.

    A jak vlastně vypadá příprava před puštěním písní? Před filmem se podíváme na ČSFD, jakých žánrů se film týká a pak, pokud je jich víc, je namícháme do přehrávače a pustíme. Doufám, že se můj malý projekt neminul účinkem a diváci jej v našem kině ocení. Až půjdete příště do vašeho kina, zaposlouchejte se, co tam pouští, uslyšíte třeba známou melodii...
                                                                   anebo "...you are the dancing queen / young and sweet, only seventeen / dancing queen, feel the beat / from the tambourine, oh yeah...."

Sedíte v kině a nejede film.. Co se děje?

Věřím, že pár z vás již tento zážitek z kina má. Zazní poslední gong, rozjede se opona či dojede poslední reklama a najednou něco lupne a je tma. Při nejlepším. Horší je, když nic nelupne a vy marně čekáte kdy začne děj. No a nejhorší začátek pak asi je, když začne zvuk filmu, ale obraz nikde nebo naopak! Ano, i to se může stát.

Rozhodl jsem se, že tento článek budu věnovat právě těmto nechtěným začátkům a vysvětlím vám, co se v takové chvíli děje v promítárně a co tomu předchází. Budu psát ze svých zkušeností z kina v Chotěboři, pár už jich v tomto směru mám. Jako promítač mám za bezproblémovou projekci velikou zodpovědnost, ale stát se může něco i naprostou náhodou či cizím zaviněním. Před začátkem filmu sedím na židličce u volného okénka, které vidíte na obrázku. Pravou ruku mám na panelu ovládání příslušenství jako je opona, zvukové kanály, světla v sále, hlasitost a gong. Levá ruka je připravena ve správnou chvíli zmáčknout čudlík promítacího stroje (ovládací panel na obrázku - čudlík úplně vlevo nahoře). Do sálu a do foyer mi samozřejmě hraje filmová hudba pro navození atmosféry a příjemného prostředí. Pět minut před začátkem projekce tisknu poprvé přerušuji filmovou hudbu a tisknu gong. Pak ještě jednou a v čas zahájení potřetí (filmová muzika po třetím gongu již nehraje). A tam to začíná. Pokaždé jsem nervózní, jestli vše proběhne v pořádku, jestli mám nastaven správný objektiv a předsádku pro formát obrazu a film se pustí. Nejdříve očima zkontroluji všechna světélka, zda osvětlují standardní nastavení přístrojů a pak začnu stmívat světla v sále. Očima sleduji určitý bod v sále a nastane ten správný čas (šest vteřin do úplné setmění), levou rukou zmáčknu start promítačky a následně pravou rukou začnu rozjíždět oponu. V naprosté většině případů se po šesti vteřinách na plátně objeví obraz a já už jen zaostřuji a koriguji hlasitost filmu.

    Stát se ale tedy může, že mi začne jít zvuk filmu a obraz ne! První reakce? "Co se to.. jaktože nejde obraz? To není možné! Vše je přece v pořádku! Nebo jsem někde udělal chybu?" - a v sále jsou lidé - panika. To  je moje první reakce. Vy jako promítači v kabině sedíte a v hlavě se vám vynořuje deset možností co se mohlo stát, při čemž dvě z nich neumíte hned určit (když jsem s promítáním začínal, těchto chvíli jsem se hrozně bál), přemýšlíte jako o život, ale vteřiny naskakují jedna po druhé a navíc, čas v sále pod vámi běží úplně jinak, když tam sedíte a čekáte na film, vteřiny jsou mnohem delší, protože prostor je mnohem větší a vy jen sedíte. Každý zádrhel na filmu, každé lupnutí či zkrácení titulku a chybějící obrazové okénko se vám zdá jako věčnost. Není dobré být jako promítač zbrklý a létat v promítárně od přístroje k přístroji. Nejlepší způsob je zůstat sedět, překonat počáteční šok a smutek z nepovedeného díla a zažít uvažovat. Za prvé je třeba vypnout mašinu (shodit mašinu se říká), pak si uvědomit, že pokud nenaskočil obraz, může: za a) být rozbitá xenonová lampa - to je po filmu, protože musíte počkat až trochu vychladne, pak s krytem na obličej a ruce otevřít xenonovou skříň, vyjmou o-pa-tr-ně lampu, zjistit jestli lampa neroztřískala zrcadlo, vše vyměnit a vyzkoušet a... to se mi ještě nestalo a tak nevím co dál napsat, musí to být hrozná práce. Za b) být třesem stroje z předchozích projekcí přerušen kontakt pro zapnutí xenonové lampy, který je ve dveřích do xenonové skříně právě z důvodů bezpečnosti. To se musíte rychle zvednout, běžet ke správné skříni s nářadím, vybrat speciální klíč a běžet zpátky kontakt obnovit. Samozřejmě skříňka s nářadím bude zrovna zamčená a klíč bude zahrabaný někde, kde ho nečekáte - to se stalo mě. A vteřiny letí. Na potvrzení kontaktu žádná světelná signalizace není, musíte věřit, že byl kontakt obnoven. Sednete si, nahodíte mašinu, zkontrolujete, zda nevypadla pojistka a musíte již přehraný kus filmu odmotat zpět na původní cívku a znovu založit. Potom je čas znovu zkusit film pustit. Pokud identifikování problému a jeho náprava trvá déle, je lepší v sále trochu rozsvítit a opětovným zhasnutím upozornit, že film bude začínat.

    Jiný problém je když se vám po setmění rozjede obraz, ale nejde zvuk. Tady lze za chodu mašiny ihned zkontrolovat, zda: za a) máte zapnutý správný kanál (už se mi stalo, že jsem si omylem malíčkem přehodil kanál na dotykovém snímači, takovou chybu uděláte jednou a už si dáváte pozor, stalo se mi to u Twilightu a trvalo dlouho, než jsem si toho všimnul, protože ze začátku je muzika potichu a dlouho nikdo nemluví - ne že by to vadilo :-)) či: za b) máte filmový pás v promítačce správně založen na válečku, kde je snímač zvuku. To se mi nestalo nikdy a taky bych nevěřil, že je to možné, ale kolega vyprávěl, že mu (taky to nechápal) sklouzl filmový pás kousek vedle a snímač snímal obrazovou stopu místo zvukové. Stačilo do něj cvrnknout prstem a pás hned skočil do správné polohy a bylo po problému. 

    Další problém je, jak jsem psal v úvodu, že je po setmění v sále stále tma a ticho. Představte si mě, jak sedím  na židličce u mašiny, mám založen film, stroje mi hučí a já zběsile mačkám na start a nadávám, že se nic nezapíná. Pak je třeba zkontrolovat základní životní funkce promítacího stroje, zejména pojistku pro spuštění motoru. Protože když už jste stroj zapnuli a vše si nastavili, zbývá jen pár možností: a) ta nejjednodušší je právě pojistka na boku stroje, po vaší levé ruce. Mohli jste o něj zavadit cívkou s filmem, nohou či se ona sama aktivovala. b) ne-funguje elektronika v promítacím stroji a to znamená opět shodit mašinu, vypnout ji, rozsvítit v sále, protože vás čeká otevření jiných dvířek do promítacího stroje a rychlá výměna kazet s elektronikou. Naštěstí je celý stroj rozdělen do různých sekcí a tak snadno odvodíte v jaké části je chyba a co je třeba vyměnit. Ani to se mi za chodu ještě nikdy nestalo. 

    Možnost s určitým zvukovým upozorněním na to, že vzápětí vypadne obraz anebo vůbec nenaskočí se může stát díky náhodnému či špatnou kontrolou způsobenému přetrhnutí pásu. Také zapomenutá signalizační magnetická značka může způsobit vypnutí stroje. Nejčastější chyba je ovšem slepka (slepení filmového pásu izolepou v místě, kde byla chtěně či nechtěně rozdělen). Správně provedená a upravená slepka nemůže problém způsobit, avšak jsem stále svědkem toho, že slepky nejsou prováděny s dostatečnou péčí a pozorností. O tom však až v jiném příspěvku, který na toto téma chystám.

Popsal jsem zde nejobvyklejší problémy, které můžou při nebo před spuštěním filmu nastat. Samozřejmě, přestože je metoda promítání filmových pásů dost vyspělá a propracovaná, stále je třeba brát ohledy na vrtkavost elektrických zařízení a lidský faktor. Každý zkušený promítač si za nějaký čas zvykne na promítací stroj, se kterým promítá, a pokud se něco při startu nepodaří, většinou již ví, kam jít a na co se podívat (já ještě úplně ne). A ještě spíš již s takovou věcí počítá a raději vše před projekcí zkontroluje. Já mám zkušenost, že je třeba vše kontrolovat dvakrát, v Chotěboři jsou promítačky staré již přes 30 let a mají své nálady.

    Článek možná vypadá hrozně dramaticky, ale tyto problémy nejsou obvyklé, jen je třeba s nimi počítat a až se vám stane, že film nejede, můžete si při čekání na vyřešení problému popřemýšlet, jaký problém se vyskytl a co tam asi ten promítač v promítací kabině vyvádí. 

Dítě na pódiu?!

    V sobotu 19. února jsem promítal odpoledne dětský animovaný film Já, padouch. Sedím si při projekci třetího dílu filmové kopie a protože mě snímek baví, dívám se na něj skrze své odkukové okénko dolů do sálu (film, který jsem promítal z 35mm pásu je kvůli transportu mezi kiny rozstříhán na potřebný počet dílů (tento 5) a já je před promítáním slepuji a značkuji aby při projekci běžely souvisle po sobě). Najednou ze stínů na levé straně pódia vyběhne malý čtyř až pětiletý klouček a začne mi pobíhat před plátnem. Zprvu jsem úplně nechápal, co se to děje, to se mi totiž ještě nestalo. Ale vyvedlo mne to z míry. Protože co mi má co běhat nějaký klučina před plátnem, na kterém běží film, a rušit ostatní diváky. Říkám si: "já snad dolů vlítnu a vyženu ho..!", ale než jsem se k tomu odhodlal, vidím, že pod pódiem stojí matka a výraznými gesty láká svého synka do náruče. Oddych jsem si, protože dolů ze schodů a do sálu přes troje dveře je to vcelku složité. Dítě chvíli váhalo ale nakonec k matce zamířilo. Už už ho chytla, když se vysmekl a běží mi rovnou k plátnu. Když pak dokonce začal svýma ručkama sahat na plátno a ukazovat na žlutého "mimoně", posluhovače zloducha Grua, který se mu patrně líbil, opravdu jsem se rozčílil. Hlavou mi prolítlo, co si můžu v takové situaci jako promítač dovolit abych mu co nejrychleji zamezil udělat mi do plátna díru. Napadla mě jediná, i když asi ne zcela korektní varianta: vypnul jsem zvuk filmu, zazvonil do sálu gongem, který pouštím před začátkem filmu a pak zase hned zpátky zvuk. Dítě se vyděsilo a okamžitě vyrazilo k mámě! Ta ho chytla a rychle s ním zmizela do temných řad sedadel...

    Já bych samozřejmě neměl za žádných okolností zvuk filmu jen tak vypínat, ale myslím, že jsem toho malého kloučka dostatečně poučil o tom, že běhat v kině na pódium a ukazovat na plátno jako doma na televizi se nepatří. Během zbytku filmu už klouček nic neprováděl, ale slyšel jsem, že s ním matka neustále chodila ze sálu do foyer aby ho nějak zabavila, protože film tuto funkci v jeho případě rozhodně neplnil.

ponaučení: Pokud máte doma takto malé hyperaktivní dítě, nejspíš pro něj sledování 95minutového filmu není a do kina ho nevoďte.