Digitalizace IV. část - finalizace

Píši s velikým zpožděním, ovšem neměl jsem příležitost napsat zprávu dříve. Digitalizace byla dokončena a byla dokončena pouze s jednodenním zdržením oproti stanoveného harmonogramu. Máme teď tedy v kině nové plátno, zvukový systém a vybavení pro projekci digitálních filmů. Celou modernizaci provedla firma Audiomaster CZ s.r.o. se svým subdodavatelem z Chrudimi. Firma pochází ze Slovenska, kde digitalizovala velkou část ze slovenských kin a toto je jejich česká odnož. Jsou to opravdu profesionálové. Pracovali rychle, přesně, bez přehmatů, odpovídali na naše věčné otázky a uklidili po sobě :-). Rozhodně se to nedá srovnat s firmou XCData s.r.o., která dělala zakázku na E-cinema pro kino v minulosti a po jejichž práci skoro nic nefungovalo a jejich ochota pomoci byla na nulovém bodě.

    Ale teď k přítomnosti. Původně byla finalizace naplánovaná na pondělí 19. prosince. Nestíhalo se úplně a tak jsme pouze viděli systém v chodu, ale nebyli jsme zaučeni. Školení a doladění promítacího systému tedy proběhlo v úterý. Jeden by si myslel, že když je film digitální, tak ho jenom nahrajeme do projektoru a pustíme. Bohužel tak jednoduché to není. Nebudu zde popisovat přesně ovládání systému a pouštění filmu. To Vám milerád řeknu někdy osobně. Tady zkusím stručně postup popsat.

    Když film do kina přijde (už ne filmové pásy v krabicích, ale externí harddisk), nahrajeme ho do kino serveru a přes všechny ochranné prostředky jej odemkneme pro přehrání. Klíč k odemčení zasílá daný filmový distributor, který film poskytuje: Warner Bros., Bonton, Blue Sky, aj. Samotné nastavení filmu ale není úplně jednoduché, software obsahuje mnoho množností a pokynů, které musíme změnit/ zvolit/ nastavit a v podstatě utváříme jakýsi scénář akcí, které se musí odehrát pro bezvadné přehrání filmu ve správném formátu a se správným zvukem. Příprava filmu trvá v průměru asi hodinu a půl, tedy není to zase tak velká úspora času pro promítače. Obraz a zvuk je ovšem nepopiratelně lepší. Uvědomte si, že v Chotěboři bylo v kině vždy MONO a nyní uslyšíte film s Dolby Digital zvukem 7.1! Obraz je svým digitálním zpracováním jasný, stálý, netřese se a nemá v sobě vady způsobené fyzickým poškozením. A to je výsledek modernizace kina v Chotěboři. Uvidíme, zda nutná digitalizace přiláká více diváků. Máme možnost jim nyní nabídnout film v premiérovém čase (jako v Jihlavě i Praze) a až budou i pohodlné sedačky, nebude mezi projekcemi v Chotěboři a Jihlavě (kam chotěbořáci nečastěji jezdí) žádný rozdíl. Ovšem film v premiérový čas bude samozřejmě dražší než 80,- nebo 100,- Kč. Cena se odvíjí od data uvedení do kin a tak její výši nelze příliš ovlivnit (jen nahoru :-/). Přesto i za cenu 80,- Kč půjde jít na film v Chotěboři asi 14 dní po premiéře, což je o týden a více dřív, než bylo doteď.
    Věřím, že se my promítači naučíme systém rychle používat a budeme Vám promítat kvalitně a pěkné filmy. Také sem přiložím nějaké fotografie, zatím jsem neměl čas je udělat. Na závěr malou pozvánku, kino promítá až v novém roce 2012 a tak se přijďte podívat na Českou komedii Perfect Days: I ženy mají své dny 6. ledna, která nám zahájí novou projekční sezónu.

www.cekus.eu

Digitalizace III. část

Pracuje se pracuje a dá se říct, že jsme zatím se spoluprací a prací našich integrátorů i jejich subdodavatelů naprosto spokojeni.

    Včera bylo pověšeno nové plátno a dnes bylo dokončeno napnutí. Vypadá opravdu nově, třebaže ne nějak zásadně jinak. Již není plátěné, ale je z různých moderních příměsí a plastu. Staré plátno, které bylo staré 50 let šlo tak akorát vyhodit, poněvadž se při sundávání nepodařilo sundat ho tak aby šlo ještě srolovat. Přecejenom léta které mělo a vrstvy obnovovacích nátěrů ho natolik "poničily", že to nešlo. Pánové jej ze srandy (ale naprosto oprávněně) pojmenovali Slonovinová kost - pro jeho barvu. Nepracovali ovšem pouze v sále, ale také v promítací kabině, která už se také finalizuje a je to opravdu dobře odváděná práce! Dnes se dohodli s našimi vlastními elektrikáři na tom co je ještě kde třeba dodělat a společně jsme řešili zbývající detaily. Ovšem ty úplné dodělávky (ve filmařině se tomu odborně říká dotáčky) se budou dělat ještě nějaký čas po spuštění nového promítacího systému. Také byla navržena značka digitálního filmu pro kino program na plakáty a na web, vybrána ze 12 návrhů. (ty nedělal žádný umělec za peníze, ale my interně v kině - to abyste si nemysleli, za jaké pitomosti vyhazujeme peníze :D). Dál v promítací kabině přibylo pár lišt s kabeláží a už se tam začíná i trochu uklízet náčiní i přebytečný materiál. I pro dnešek jsem si pro lepší představu z promítárny připravil dvě fotografie:

Celkový pohled na promítací kabinu

Digitální systém D-cinema

    Jak vidíte na fotografiích, zbývá již jenom přístroje zapojit, odzkoušet a nastavit. To, když by se nestala žádná komplikace, není žádný problém a netrvá to dlouho. Přejte nám tedy štěstí a držte palce aby vše probíhalo v pořádku a bez komplikací.

Digitalizace II. část

Rozhodl jsem se napsat v krátkém časovém rozmezí, aby ta I. část nebyl jen takový výkřik do tmy. Za tak krátký čas (od čtvrtka) se toho nestihlo tolik udát, ale můžu vám s potěšením sdělit, že práce už začala.

    V sobotu, tedy včera, jsem pouštěl ještě přes E-cinema živý přenos metropolitní opery z NY, Fausta. Nešlo o Goetheova Fausta, ale o Goundonova Fausta a Markétku z roku 1893. Opera byla skvělá, téměř bez výhrad. No ale také poslední puštěná ze starého digitálního promítacího systému. Po opeře jsem vše vypnul s myšlenkami, že je to nejspíš naposledy, co tyto nevyhovující komponenty vidím v provozu. Při tom jsem si dovolil udělat pár fotek (aby bylo na co vzpomínat) a tak vám přináším pohled do současné promítací kabiny. Nevím, zda z fotek budete něco mít, protože pokud jste u nás v Chotěboři nikdy nebyli a neznáte promítačské prostředí, tak vám to přijde jako hromada šedivých krabic: 

Digitální systém E-cinema

Celkový pohled na promítací kabinu

    Tak a teď tedy něco o spuštěné digitalizaci. Dnes od časného rána najela firma a začali pracovat. Kdy přesně přijeli nevím, byl jsem v kostele, ale po kostele jsem se na ně přišel podívat a zkontrolovat je. Chlapíci v kinosále shodili staré reprobedny a měli již vybaleny nové, které usazovali na zeď. Trochu jsme pokecali (o tom jak a kde mají být správně usazeny, jak se zvuk měří, jaké se dnes staví kinosály kvůli nejlepšímu zvuku a jak budou potom jednotlivé reproduktory nastavovat co se týče hlasitosti a směru vysílání zvuku. Odborné lékařské pindy. Nechtěl jsem je zdržovat dlouho od práce a tak jsem kino zase opustil. Pánové přijedou zase zítra a budou pokračovat. Jsem nadšen!

Digitalizace konečně spuštěna! I. část

Tak jsme se dočkali. Je až trapné, jak dlouho o tom mluvím a kdy jsem o tom mluvit vlastně začal (minulý podzim). Ale je tomu něco málo přes čtyřiadvacet hodin, co nám do kina navezli nové technické vybavení. Takže teď už ho nikomu nedáme a než aby se to zase protáhlo, raději si to snad zapojíme sami.

    Na jaře 2010 jsem zpracoval absolventskou práci na téma digitalizace chotěbořského kina. Současně s tím probíhala příprava na vlastní projekt digitalizace a krátce nato proběhlo výběrové řízení.. první. A pak už byly jenom průtahy. Nemá smysl zde probírat a rozebírat kdo za co mohl, kdo co udělal špatně a kdo je prostě jenom zlý člověk, ale termíny na digitalizaci jsme měli čtyři a z toho jsme ve dvou případech byli připraveni i na odstávku projekce a pravidelného programu. Nakonec digitalizujeme za plného provozu a snad se vše zdaří. Není mnoho informací, které vám můžu sdělit, ale budu rád, když nebude nepravdou informace, že od nového roku budeme promítat digitální filmy dle standardu DCI, nyní platného na celém širém světě.

    Můžou se vézt teorie, proč jsme tedy jako až teď digitální, když to máme v názvu již pár let a co jsme to tam tedy doteď dělali. K tomu nejsem kompetentní odpovědět, protože jsem zaměstnancem příliš krátce. Ovšem ať by to bylo jakkoli, na novou úroveň D-Cinema dle standardu DCI přejít musíme. Jinak bychom neměli přísun světových a do budoucna jistě ani českých snímků a to by se pak kino mohlo rovnou zavřít.

    Protože se digitalizace protáhla o půl roku a čas kvapí, bude to nyní nejspíš pěkný frkot. Smlouva byla podepsána před pár dny, komponenty dovezeny, promítací kabina doupravena a ještě než skončí tento týden, začne se na modernizaci pracovat. Držte palce, ať vám sem nosím jen samé dobré zprávy v krátkých intervalech.

LEGO Production s.r.o.

Slyšíte poprvé, že v České Republice máme výrobnu LEGO® kostek? Zajímá vás kde? A chcete se o tom dozvědět více? Pokusím se sepsat krátký článek na téma výroby a vývoje LEGO produktů v naší zemi.

    Stavebnice LEGO se začala vyrábět v Dánsku roku 1932 (název je zkratka pocházející z dánských slov "LEg GOdt" znamenající "dobře si hrát"). Firmu na původně dřevěné výrobky založil jistý pan Christiansen a tomuto rodu firma dodnes patří. Malá plastová kostička se objevila již v roce 1949 a stala se celosvětovým fenoménem. Dnes stavebnice patří k jedné z nejvíc prodávaných hraček a vyrábí se v mnoha zemích světa.

klubkosticky.cz

    U nás v České Republice sídlí "The LEGO Group" na třech místech. V Kladně najdete Vývoj a výrobu marketingových modelů (TMA) a Montážní výrobu a balení LEGO® stavebnic (GSC). Evropské distribuční centrum (EDC) leží v Jirnách a v Praze naleznete LEGO TRADING s.r.o. - Obchodní & marketingová kancelář pro ČR&SR a východní Evropu. Já se zaměřím na Kladenskou část, tu jsem osobně navštívil.

    LEGO TMA (Trade Marketing Agency) je součástí celosvětové organizace TMA, zabývající se marketingovou podporou a sídlí dále v Dánsku, Anglii, USA a Hong Kongu. Česká sekce se zaměřuje na vývoj a výrobu zejména 3D marketingových modelů (pro zábavní parky Legoland a reklamní produkty do obchodů). První modely se začaly vyrábět již v roce 2000. Oproti tomu GSC (Global Supply Chain) je komplex pro výrobu, balení a distribuci LEGO setů. Od výrobních lisovacích a barvicích linek přes třídění a balení pytlíčků a krabiček s důkladnou kontrolou k dodávání do maloobchodů a zábavních parků. Tolik k základnímu rozdělení Kladenské části The LEGO Group. 

klubkosticky.cz

    Na závěr si dovolím pár zajímavých čísel. Více než 7 stavebnic LEGO se prodá za jednu sekundu. Každý člověk na planetě vlastní v průměru 70 LEGO kostek. Dle statistik vychází pouhých 18 zmetků z jednoho milionu komponentů. Já osobně se honosím vlastnictvím jedné nedobře vyrobené kostky. Doufám, že jste si z článku dokázali udělat obrázek o struktuře a přítomnosti společnosti Lego v naší zemi.

www.lego.com

Kopírování LEGO setů

Nebojte se, kopírováním nemyslím nějakou bezostyšnou loupež nápadů nebo technologie výroby. Naopak. Mám na mysli rozvíjení nápadů LEGO designérů a čerpání múzy z jejich modelů.

    Poslední dobou mě láká zkoušet si vyrábět stejné a přece trochu jiné stavby jako vymýšlejí v Legu. Možná je to tím, že se mi nashromáždil teoreticky dostatečný počet nových kostek (kostky od roku 2007 a mladší), ze kterých lze při postavené stavbě postavit stavbu stejného druhu a typu a přece trochu pozměněnou. Prvním pokusem byla předělávka Street Speedera z roku 2009 (6743). Zde jsem ovšem místo zelené barvy nasadil červenou, které mám ze všech nejvíce. Nejspíš by se mi podařilo postavit i další, kostek bylo dost, ovšem nestačily mi kola. A pro čelní sklo jsem stejně musel použít černé střechy. Podvozek byl ovšem na chlup stejný. Pro ilustraci ukazuji dvě fotky vozidel. Zelený sporťák je tedy originál. Z červeného jsem nakonec udělal combi,  ale myslím,

že to ničemu neuškodilo, naopak se mi podařilo skvělým způsobem využít zadního skla. Tato auta jsem postavil v lednu 2011.

    Další stavba je ze současnosti (červenec 2011). Tentokrát mi bylo umožněno postavit opravdu téměř naprosto stejnou stavbu, pouze s drobnými změnami v celkové podobě. Nebyl jsem omezen barevně ani druhy a typy kostek; použil jsem vrata, dva druhy šedé, červené střechy či zelené kulaté jedničkové ťuplíky.

Nakonec jsem svoji vlastní stavbu také osadil panáčkem a vy můžete určit, která z těchto staveb je originál a která můj model. Hrady jsou postaveny z podobného počtu kostek, přestože ta pravá vypadá větší než ta levá. Dráček uprostřed patří k oficiálnímu setu. 

    Může to na první pohled vypadat, že nic lehčího, než stavět stavby podle těch co se prodávají v obchodě není, ale opak je pravdou. Sice nevymýšlím prvotní myšlenku já, ovšem najít ve svých kostkách ty správné, aby se dala oficiální stavba okopírovat a přesto ji postavit dle svého stylu a svým způsobem je dobrodružství. Příště se pokusím navíc zvolit stejný počet kostek.

    Na závěr vám sdělím, která stavba je originál a která moje. Takže pokud jste se pokoušeli sami si tipnout, můžete svůj úsudek posoudit se skutečností. Stavba, kterou jsem stavěl já, na základě před tím postaveného setu, je Knight and Castle Building Set (5929).

    

Jak jsem obhájil digitalizaci kina v Chotěboři!

Rád bych vám zjednodušeně pověděl o čem byla moje absolventská práce, která vycházela z mé promítačské praxe, nutnosti digitalizace kina v Chotěboři a technického zařazení tématu práce. A protože jsem byl nucen svoji práci obhajovat v patnácti minutách, vznikl o mojí absolventské práci takový krátký popisný výtažek. Téma je to rozsáhlé a zasloužilo by jistě podrobnější rozbor. Ovšem takhle ji sem alespoň můžu dát s nadějí, že ji přečtete až do konce. Obrázky, které v textu přibližují problematiku jsem při obhajobě ukazoval v počítačové prezentaci.

Dobré odpoledne, dámy a pánové. Velice mě těší, že Vás mohu uvítat na obhajobě mojí Absolventské práce.

Výběr dobrého tématu ke zpracování pro mne byl stěžejním bodem přípravy. Téma se ale nečekaně přihlásilo samo již v závěru druhého ročníku. Jako zaměstnanec kina jsem se svým kolegou navštívil v Praze našeho stávajícího integrátora digitálního systému. Integrátor je osoba či firma zabývající se kompletní instalací digitálního kina. Mluvili jsme nejenom o správě a práci s digitálním systémem E-cinema, nainstalovaným v chotěbořském kině, ale také o přicházejícím systému D-cinema a standardech DCI.

Digitalizace kin znamená nahrazení projektorů pro 35mm filmový pás digitálními projektory a odhmotnění filmu a jeho přepravy. Digitální kopie navíc nepodléhá mechanickému opotřebení a její kvalita tedy zůstává konstantní. V jedné kopii je možné přenášet více jazykových a titulkových forem snímku.

E-cinema je nižší typ digitálního systému než D-cinema, rozlišení projektoru má méně než 2K (2000px - šíře plátna). Využití dnes najdou spíše ve velkých zemích pro lokální produkci, u nás se od nich ustupuje a nejsou pro ně vytvářeny filmové kopie.

D-cinema je tudíž označení pro systém kina, který splňuje DCI specifikace pro možnost projekce světových a premiérových filmů. Minimální dovolené rozlišení je 2K.

DCI norma vznikla z podnětu hollywoodských studií. Stanovila standardy pro kvalitu promítání a postupy pro dodržení bezpečnosti způsobů přenosu dat. Jako standardní formát komprese obrazu pro D-cinema se udává JPEG 2000. V oblasti bezpečnosti stanovuje přesné mechanismy: kódování, systém čtecích klíčů, zabezpečenou vazbu mezi serverem a projektorem.

Ve spojitosti s blížící se nutností modernizace jsem se rozhodl pro zpracování projektu modernizace kina v Chotěboři jednak pro svoji absolventskou práci a jednak jako pomocnou práci pro kino za účelem získání informací a potřebných podkladů k uskutečnění modernizace.

Po schválení tématu školou a zahájení praxe na podzim loňského roku jsem se začal problematikou zabývat. S vedením organizace a mým vedoucím jsme se domluvili na mém postupu práce. Nejprve bylo důležité co nejvíce se v problematice vzdělat. Je to úplně nový druh technologie a občas nebylo ani jednoduché informací se dopátrat. Pojmy jako integrátor, 2K, 4K, DCI a jiné byly nejen pro mne nezažité. Dalším krokem bylo vyhledat české integrátory a napsat jim poptávku po digitalizaci. Psaní emailů byla nejčastější činnost ze začátku mé práce. Většina z dotázaných dříve nebo později odpověděla a byly domluveny první pracovní schůzky. Díky těmto schůzkám jsme konečně získali ucelené povědomí o požadavcích na technologii a cenovou relaci modernizace.

S tím mohl provozovatel kina zajít na město jako za zřizovatelem a požádat o povolení k modernizaci a začlenění projektu do rozpočtu města na další rok.

Jak příprava pokračovala, zjišťoval jsem, že se bude moje představa o modernizaci v některých částech práce od vlastního projektu kina lišit. Hlavně z finančních důvodů. Vytyčil jsem si, že moje vlastní práce bude samozřejmě vycházet z úplně stejných potřeb kina a modernizace, ovšem návrh bude vyprojektován pro provozovatele, který má dostatečné prostředky k digitalizaci na požadované standardy včetně 3D projekčního systému a společně se zachováním stávajícího systému 35mm promítaček.

Práce je rozdělena do tří tematických bloků, které jsou rozvedeny v pěti kapitolách. První blok popisuje teoreticky problematiku digitálního kina a jeho přínosu pro kinematografii. Druhý blok se stručně zabývá historií a současným stavem chotěbořského kina. Třetí a poslední blok pak řeší samotnou problematiku modernizace - můj osobní návrh digitalizace a jeho ekonomický náhled.

V první kapitole se zabývám teorií pro pochopení problematiky. Co v dnešní době znamená digitální kino. Co to znamená pro provozovatele, jak přechod na novou technologii probíhá a kam až zachází. Osvětluji aktuální normu pro kina v ČR a terminologii pro provoz D-cinema systémů. Nakonec se věnuji samotné podobě digitálního záznamu, který je od základů jiný a s klasickou kopií nemá již vůbec nic společného.

Jak jsem se již zmínil na začátku, proces digitalizace znamená do stávajícího kina nainstalovat digitální technologii, která spadá pod standard DCI a zaručuje bezpečnou a ničím nesníženou kvalitu projekce obrazu a zvuku filmu. norma se rozděluje na dva systémy: Systém E-cinema a D-cinema. Kino Chotěboř mělo nainstalováno E-cinema systém jako jedno z prvních v ČR. Ovšem možnost projekce světových snímků v premiérových časech a vůbec dostupnost filmových děl dnes již dovoluje pouze systém D-cinema. Jak takový systém vypadá a z čeho se skládá vám povím později, nyní ještě v krátkosti vysvětlím podobu digitálního filmu.

Filmový pás se pro distribuci a projekci filmů používá již více než sto let a technologie přenosu obrazových i zvukových informací se za tu dobu výrazně změnily. Vedle dodnes používaného PVC pásu na kterém je vyobrazen barevný obraz děje v okénkách za sebou a vedle toho je vyznačena optická stopa zvuku máme digitální film, distribuován pomocí přenosných harddisků. Digitální film je zpětně modifikovatelný datový záznam chráněný vlastním kódováním a formátem.

Pro přehrání musí být na serveru z HDD přehrán nepoškozený filmový obsah (DSM) a vygenerován klíč pro odemčení.

Druhá kapitola představuje stručný pohled do historie budovy kina. V chotěbořských kronikách jsem si vyhledal informace, kdy bylo kino vystavěno a poté jsem sledoval přestavby a postupné modernizace kina. Žádná z nich ovšem nebyla takového rozsahu jako tato.

Kvůli modernizaci systému bylo velice důležité sepsat stávající vybavení. Je to jedna z prvních věcí, které integrátor vyžaduje. V době, kdy jsem práci zpracovával se ještě nevědělo, do jaké míry se bude nová digitální technologie se starou pásovou propojovat. Vědělo se však, že se bude kompletně vyměňovat stávající technologie pro nižší verzi digitálního kina E-cinema. Já jsem se rozhodl pro zachování 35mm systému s návrhem na propojení a tak jsem také do této kapitoly zahrnul veškeré vybavení pro projekci filmových pásů.

Nové vybavení zahrnuje minimálně 2K projektor, dále kinoserver, zvukový systém pro kinosály a audio procesor, ovládací prvky systému a nové projekční plátno. Pro kino je dobré vybrat i vybavení pro 3D projekci, které lze nezávisle na 2D systém po zakoupení připojit.

Každý projektor, ze kterého chceme z promítací kabiny na plátno promítat obraz potřebuje mít okénko do sálu. Pro řešení digitalizace v Chotěboři jsem vybral jednu ze tří (v práci) uvedených možností. Možnost s využitím kolejí na kterých se pohybují dva projektory, nový a starý a u okénka se střídají. Z výběru dostupných projektorů jsem dle parametrů a potřeb kina vybral i D-cinema projektor.

Server je vysoce výkonný multimediální počítač opatřený diskovým polem. Jehož úložný prostor je velice dobře zabezpečen. Slouží pro přehrávání digitálních filmů ve formátu DCP a ovládá se jednoduše připojením k PC či notebooku. Server musí taktéž splňovat standardy DCI. Integrátoři je osobně instalují v kinech a poté zasílají schválení do Hollywoodu, kde je kinům zabezpečen odběr digitálních kopií filmů. Z nabídky produktů jsem vybral spolehlivý výrobek s 2TB úložištěm. Pro zajímavost, film s 2K rozlišením vyrobeným pro kvalitu kina má 40 - 120GB.

Pro profesionální a normě dostačující ozvučení kinosálu je třeba zakoupení zvukového procesoru a kvalitní prostorový systém zvuku pro sál. Na následujících obrázcích vidíte jak je zvuk řešen dnes a jak by jej vyřešila modernizace.

Výměna plátna je samozřejmou nutností pro jeho stáří a špatnou odrazivost světla.

Při výběru 3D systému jsem do práce nejprve začlenil rozdělení a typy 3D projekce a jejich výhody i nevýhody. Vzhledem k velikosti kina a plátna je nejvýhodnější použití aktivního 3D systému. Aktivní 3D využívá zdvojnásobeného počtu promítnutých obrázku jednoho projektoru za sekundu, kdy promítá střídavě proložené obrazy pro pravé či levé oko. K tomu je potřeba mít nasazené aktivní elektronické brýle, které střídavě zatmívají očnice aby jedno oko vidělo právě jemu určené obrázky. Z dvojice oddělených snímků mozek zpracovává prostorovou scénu.

K modernizaci kina patří zajisté také inovace vstupenkového systému či online správa programu a projekce. Integrátoři s komponentami dodávají také software na ovládání projekce, který je pro promítače propojen i se vstupenkovým systémem. Zde si může promítač například prohlédnout, zda má nějaké lidi v sále, dále si může nastavit oponu, reklamy a osvětlení sálu. Pro diváka pak přibude možnost online rezervace vstupenek.

Jako poslední část a kapitola mojí práce bylo zevrubné shrnutí nákladů modernizace. Ceny komponent na internetu žel nejsou a tak musí provozovatel vycházet z odhadu integrátora a posléze na něm vystavět výběrové řízení. Já jsem tedy pracoval s tím, že provozovatel dostatek prostředků má a v závěru práce jsem uvedl zaokrouhlené částky jednotlivých součástí systému. Pro představu o finanční náročnosti však zaručeně dostačují a je například zajímavé, že cena, která se před pár lety pohybovala okolo pěti milionů dnes dosahuje jen mezi třemi a čtyřmi miliony. Na druhou stranu je povzbudivou skutečností, že v jednom kině vydělali na projekci Avatara přes milion korun.

Absolventská práce, kterou jsem zpracoval, řeší problematiku nutné modernizace kina Chotěboř. Dnešní digitální formy projekce i přenosu filmových kopií vyžadují standardy, určující budoucnost a provozuschopnost kin. Práce na zvoleném tématu a současně řešení problému aktuální situace v kině, ve kterém pracuji jako promítač, pro mne byla velice zajímavá i obohacující. Jednak z důvodu, že jsem se mohl dostat až k jádru věci a získat pro práci ty nejaktuálnější informace, a jednak, že jsem se i já osobně vzdělal ve svém profesním oboru.

Poděkovat bych tímto chtěl zejména svému vedoucímu práce a integrátoru panu Šamonilovi z firmy D-cinema, který mi poskytl mnoho informací a umožnil mi i firmu navštívit.

Vám děkuji za pozornost a trpělivost. Těším se na vaše dotazy.

Pěvecký sbor z LEGA na objednávku

Poskládat z LEGO panáčků napodobeniny skutečných lidí? Na první pohled nesmyslný nápad. Na druhý pohled... posuďte sami. Přišel za mnou bratr, že ho napadlo dát, společně s ostatními členy, k narozeninám své sbormistrini dárek v podobě jejich pěveckého souboru Johnnyho ovečky z LEGA. Moc jsem nechápal, co po mě ten můj pomaten bratr chce, ale když mi ukazoval kladné názory ostatních členů souboru, přijal jsem. Ještě dvakrát jsem si pomyslel a Kubištovi řekl, že to nejde.. že je to hloupost a že to nebude dobrý. No ale pak jsem se dal do díla.

    Měl jsem na to jedno nedělní odpoledne, protože druhý den jsem jel do školy a za týden už to musel Kubišta fotit. Asi ve tři hodiny jsem mu napsal, že jdu do toho a sedl jsem si k panáčkům. Zprvu jsem si potřeboval promyslet, do jakého prostředí panáčky umístím a zda nejprve vymodeluji je a nebo prostředí. Vyndal jsem si velkou šedou LEGO placku, ale pak jsem se vrhnul do panáčků. Na Youtube jsem si pustil pár jejich videí, abych viděl co na sobě tradičně ovečky nosí a abych si zapamatoval jejich podoby. Pak jsem si našel jejich fotku z koncertu a na klín si položil krabičku s panáčky.

    Věděl jsem, že nejtěžší bude složit dívky, začal jsem tedy muži. Prvního jsem skládal Honzu Skálu, u něj jsem již od počátku věděl, jakou bude mít hlavu. Stačilo mi nakombinovat barvu vlasů a vousů, poněvadž tuto hlavičku s vousy mám ve více barvách. Pro ilustraci ukáži mezi jakými variantami Honzy jsem se rozhodoval:

První kombinace je kombinace finální.

    Po výběru asi tří dalších postav jsem zašel za tátou a zeptal se ho, zda-li by mi nechtěl při skládání postav ze sboru pomoci. Řekl že ano a tak jsem měl pomocníka. Společně jsme zhruba do sedmi vybírali všechny hlavy, vlasy a tělíčka postav. 15 Johnnyho oveček a jednoho Johnnyho jsme přestavěli ze zhruba 80 standardně sestavených panáčků. Vybrat obličeje pro všechny dívky bylo velmi komplikované, zprvu jsem se dokonce bál, že jich ani tolik nemáme. Ovšem nakonec jsme obličejů našli víc, než jsme potřebovali. Bylo štěstí, že jsme například měli pro rodinu Mičků stejné obličeje. Sáhnout jsme ale museli i pro obličej pirátky (LEGO pirátky), který mezi panáčky normálně nemám. Problém byl i vybrat tělíčka, poněvadž se až v novějších LEGO sadách v potisku více liší ženy a muži. Zajímavostí může být, že vlasy Hašlerky pochází od upíra a Lenka nebyla téměř potřeba přestavět. Potom jsem, již sám, vybral nohy. Rozhodl jsem se pro černé či modré kalhoty, s dvěma specifickými výjimkami. 

    S hotovými panáčky jsem začal vybírat placku pro umístění. Zavrhl jsem velkou šedou placku a vybral modrou. Na ni jsem chtěl nejdříve stavět pódium, ale uvědomil jsem si, že nejvíce mám černých a tak by JO barevně zapadly. Vyměnil jsem tedy pódium na Belville růžovou desku a tam jsem je rozestavil. Do rukou jsem jim dal 2x2 červené placky, jako desky na noty a vymodeloval stojánek pro noty dirigentky a kytaru. 

    Jako prostředí původně Kubišta navrhoval nějakou zkoušku souboru. Mě se však více zalíbila myšlenka koncertu a kostela. Proto jsem vytvořil takovou futuristickou symbolickou podobu kostela s dřevěnou kazatelnou. Nakonec jsem tam dodal i detaily jako světlo na kazatelně či kalich a kříž.

    Projekt jsem dohotovil a schválil po pěti hodinách intenzivní práce.

Děkuji za jeho zadání a děkuji svému papá za pomoc při vývoji podob.

poznámka: LEGO sbor Johnnyho ovečky nafotil Kubišta a jsou ke shlédnutí na mé Picase.

Jdu na širokoúhlý film a on není širokoúhlý?

Přináším vám další neobvyklý zážitek z kina. Možná vám přijde, že si stále na něco stěžuji, ale co je zajímavé na perfektní a povedené projekci, že? Nejprve trochu teorie k formátům filmů.

již v roce 1889 stanovil u svého vynálezu kinematograf rozměry pro filmové okénko a tyto rozměry používají dodnes. U nás se dnes dá při promítání setkat se čtyřmi formáty obrazu:

1:1,37 - klasický formát obrazu, stanovený Edisonem (s tímto formátem jsem se setkal za svoje promítání pouze dvakrát).

1:1,66 - formát se zmenšeným obrazovým polem. Větší šířky promítaného obrazu se zde dosahuje na úkor kvality. Obrazové pole má menší plochu nežli u klasického formátu.

1:1,85 - ještě více ořezané obrazové pole (dnes druhý nejvíce využívaný formát).

1:2,35 - širokoúhlý formát, tzv. cinemascope, využívá horizontální optickou komprimaci obrazu pomocí anamorfotické předsádky. Obraz je v políčku zúžený a anamorfotická předsádka jej rozšíří na nezkreslený širokoúhlý formát (v současnosti nejobvyklejší formát obrazu).

Pokud by vás zajímalo jak taková okénka vypadají a jak probíhá zpětné zobrazení obrazu z pásu na plátno, vřele doporučuji článek, ze kterého jsem čerpal - Filmový pás

    A teď co se mi stalo. Přišel mi film a v přiložené dokumentaci byly u formátu 1:2,35 červené otazníčky a v poznámce z jednoho kina napsáno, proč distributor napsal tento formát, když se při projekci po pár minutách z tohoto formátu stane najednou formát 1:1,85. Další komentáře již na toto nereagovaly. Dokonce film prošel namátkovou kontrolou a žádná zmínka, nic. Tak jsem na to chvíli koukal a pak se dal do přípravy s tím, že se možná v tom kině zbláznili a nastavili si špatně předsádku před objektiv (ta určuje ořez obrazu a jeho následné narovnání do promítaného formátu). Každý díl jsem kontroloval, jestli se horní a dolní okraj okénka mění, ale nic. Formát byl stále 1:2,35. Řekl jsem si, fajn, to bude v pořádku. Pokud tam něco bylo, už to nejspíš srovnali ve skladu (vyměnili například vadný díl série). Ale to byla osudová chyba! A moje!

    Při kontrole výšky obrazového okénka mě vůbec nenapadlo podívat se na jeho šířku. Totiž, tu nikdy nesleduji. Ta zůstává vždy konstantně 35mm, proto se tak jmenuje. No a světe div se, ten obraz byl zúžen právě na rozměru 35mm do formátu 1:1,85. Takže výška byla na formát 1:2,35 a šířka nelogicky zúžena. No a hlavně, co mě možná spletlo, stalo se to v půlce dílů. Ne, že by byl špatně celý díl, ale v půlce prvního to najednou takto skočilo. Já jsem film sledoval, takže když jsem to uviděl, šel jsem se domluvit s vedoucí a po domluvě za promítání zúžil plátno na formát 1:1,85. Diváci asi museli koukat. Takhle běžel film dál. No ale co už jsem vůbec nečekal, v předposledním díle filmu to najednou skočilo zpět na rozměr 1:2,35. To nikdo nepsal! Že by si toho v kinech nevšimli? No já si toho všiml a tak jsem chvíli čekal, jestli to zase přeskočí a když nepřeskočilo, roztáhl jsem plátno zpět na původní formát 1:2,35. Přijde vám to zmatené ze samých změn formátu a roztahování a stahování? Je to realita, takhle zmatený jsem byl i já. Inu, stalo se mi to poprvé a snad naposledy. Takovouto pakárnu by si distributor filmu měl rozmyslet udělat podruhé.

poznámka: Tohle se nestalo mě, ale slyšel jsem, že kolegovi se film začal na plátno promítat v takovém malém obdélníčku, který se postupně zvětšoval a zvětšoval, až z něj byl na plátně obraz správně vysoký a široký. A v přiložené dokumentaci bylo napsáno, že se jedná o opatření z důvodu úspor na výrobě kopií...

Někdo by třeba řekl, že na Barrandově šetří. Blbost! Já říkám, jsou to plantážníci!

Někdo ukradl film!

Zloději! Hoří! Oheň! Pomoc! ... Ne, tak hrozné to nebylo. Ale rozhodilo mě to hodně. Když jsem šel tuhle promítat, věděl jsem, že mě čeká skoro stopadesát minut dlouhý snímek. To znamená tři těžké bedny s filmem. Podle čísel napsaných na obalech jsem zjistil, že je v bednách sedm dílů filmu. Z prvního dílu jsem vytáhl přiloženou papírovou dokumentaci, kde se píší informace o daném filmu. Jeho metráž, formát, stav a další, pro nás v tomto článku nedůležité, důležité informace. Jsou tu i délky jednotlivých dílů a ty se všechny pohybovaly kolem šestiset metrů. Celková délka tedy kolem čtyř tisíc dvouset metrů! A podle dokumentace vše v pořádku.

    Začal jsem si tedy od prvního postupně připravovat díly. A co se nestalo! Vezmu krabici s posledními dvěma díly, abych ji otevřel.. a zdá se mi nějak lehká. Po těch prvních dvou bednách, kde byly tři a dva díly, mi připadala lehčí tak o polovinu. Že by jeden díl chyběl? Otevřu s očekáváním bednu... a... díly jsou tam oba dva! Šestý díl má šest set metrů a je standardně těžký. Sedmý díl je ale po potěžkání o polovinu lehčí. A to má mít metrů šest set osm. Šestý díl jsem si připravil a pak jsem se vrhl zkoumat ten sedmý. Po otevření krabice bylo očividné, že díl je kratší než má. Alespoň o dvě stě metrů. Abych se ujistil, spočítal jsem délku všech dílů - to sedělo s celkovou délkou. Musel tedy podstatný kus filmu chybět. Dvě stě metrů je asi sedm a půl minuty. Ale kde může být? A v jaké části chybí? A co s tím, u všech galů, udělám? Nic. Při převíjení na cívku jsem bedlivě sledoval, kde by mohl být film přestřižen a jestli zjistím, kolik toho chybí. Díru jsem objevil. Naštěstí (pro diváky) šlo o vystřižení skoro kompletních titulků. To ovšem nemění nic na tom, že jde o velmi vážnou věc. Nejpravděpodobnější důvod byla nějaká nehoda při které byl dlouhý kus pásu poškozen. Nechci si ani představovat, co se mohlo stát, že se poničilo dvě stě metrů filmového pásu než si toho někdo všiml. A doufám že se to nikdy nestane mě. Film jsem samozřejmě pustil a společně s vedoucí jsme sledovali, jak bude vidět ten střih. Hrůza, dotyčný promítač si nedal ani práci slepku provézt pořádně, aby okénko navazovalo na okénko. Fujtajksl! Ve zprávě o stavu kopie nebyla, jak jsem psal, ani čárka, takže předpokládám, že poškození způsobil promítač přede mnou. Při svém vlastním popisu stavu jsem chybu nahlásil.

    Žádný biutiful film, jak zněl název, to tedy nebyl. Tedy po této stránce.

ABBA forever?

Do chotěbořského kina jsem začal chodit (jako divák) od roku 2007. To že před filmem hraje v kině ve foyer, sále i venku před kinem nějaká muzika, aby se vědělo, že se promítá a navodil se pocit pohody k rozhovoru ve foyer a sále aniž by ho každý poslouchal, jsem tak nějak věděl, ale nezajímal jsem se o to. Prostě hrála. Člověk přišel jednou za čas do kina, slyšel nějaké písničky a pak už ho stejně zajímal jenom film.

    Pak jsem se ale začal v roce 2009 v kině zaučovat a už jsem si všímal mnohem více věcí, které se tam děly. Také toho, hraje z reproduktorů vlastně švédská popová kapela ABBA. Po promítačském kurzu jsem začal sám muziku pouštět a dost mě překvapilo, když jsem v počítači našel jen jedno jejich album. Občas se pouštěla směska Těžkýho Pokondru a bylo tam i pár písniček Jarka Nohavicy. To ale bylo všechno. Kolegové stejně ze zvyku pouštěli pořád ABBU. 

    Zhruba po půl roce už jsme si i s kolegama říkali, že už nemůžeme dál mučit diváky (i sebe) stále stejnými písničkami. Chtěl jsem s tím něco udělat - to víte, mladá krev. Dozvěděl jsem se, že kina platí poplatek OSA pro veřejné pouštění muziky a tak se dá pustit téměř cokoli. Napadlo mě tedy, že když už jsme v kině, kde běží filmy a ne nějaké hitparády, není třeba pouštět žádné profláknuté popové písničky. A nemá smysl ani měnit žánr, protože každý máme rádi něco jiného. Proč tedy nepouštět přímo písně a melodie z filmů? Co může být lepšího, než přijít do kina, sednout si do sálu a při čekání na film se zaposlouchat do známých melodií. A třeba i s partou, se kterou tam sedím, řešit, z jakého filmu právě tato píseň je a kdo že to v něm hraje a kolik kamarádů ten film vidělo. Zkrátka co nejvíce zpříjemnit divákovi čekání na film. To přivodilo otázku, zda můžu k filmu pustit jakýkoli soundtrack. To asi ne. Nehodilo by se před krimi thrillerem Sedm poslouchat téma z Lásky nebeské. Takže jsem musel vybrat nejrozšířenější filmové žánry a podle nich dále vybírat písně. Jako bonus za takovouto práci je, že lze výběrem hudebních motivů a melodií z filmů nenásilně navodit atmosféru nadcházejícího promítaného snímku. První vybrané žánry byly: akční, drama, romantika, dětské+pohádky, fantasy+sci-fi, muzikály a komedie. Do každého žánru jsem počítal (protože hrajeme 30 minut před představením) zhruba dvanáct až patnáct písní o stopáži nejlépe kolem dvou a půl minuty. Řekl jsem si, že dlouhé písně nejsou žádoucí, poněvadž je dobré, když se stihne více krátkých písniček, aby byl divák stále zaujat. Čekala mě náročná práce, kterou bych sám dělat nemohl, protože jsem se v té době ve filmech tolik ještě nevyznal. Nejlepší tedy bylo s mým nápadem zajít za někým, kdo se ve filmech natolik vyžívá, že dokáže vybrat známý film i dobrou píseň. Tím někým jsem měl na mysli Dana Pleskače. Společně jsme dokázali vybrat na 100 známých a oblíbených filmů výše zmíněných žánrů. Stejně tak jsme museli od každého filmu vybrat jednu píseň. Píseň musela být tak akorát dlouhá, nesměla mít zdlouhavé intro ani nudný závěr a měla obsahovat co nejvíce témat a melodií charakteristických pro ten daný film. Většina soundtracků naštěstí má jednu píseň splňující právě naše požadavky, takzvané Main Theme. Práce to byla náročná a trvala ve výsledku přes patnáct hodin. Ne vždy se podařilo při výběru splnit všechny požadavky, ale pokud ne, tak jen proto, že dotyčná "nevyhovující" píseň byla prostě nejlepší. Například přes sedm minut dlouhá píseň z Pána prstenů, která obsahuje většinu témat a známých melodií či (také přes sedm minut trvající) píseň z muzikálu Hello, Dolly, ve které zpívá samotný Louis Armstrong. 

    Neříkám, že se mi hned podařilo sehnat všechny vybrané písně, ale postupně seznam doplňuji. Stejně tak i žánry postupně prochází obměnou. Stále se sice neobjevily písně k hororům, ale fantasy a sci-fi jsou již rozděleny a doplňují se o nové písně. Seznam písní se také rozšiřuje a například poslední přírůstek je píseň The Game Has Changed ze sci-fi snímku Tron - Legacy.

    A jak vlastně vypadá příprava před puštěním písní? Před filmem se podíváme na ČSFD, jakých žánrů se film týká a pak, pokud je jich víc, je namícháme do přehrávače a pustíme. Doufám, že se můj malý projekt neminul účinkem a diváci jej v našem kině ocení. Až půjdete příště do vašeho kina, zaposlouchejte se, co tam pouští, uslyšíte třeba známou melodii...
                                                                   anebo "...you are the dancing queen / young and sweet, only seventeen / dancing queen, feel the beat / from the tambourine, oh yeah...."

Sedíte v kině a nejede film.. Co se děje?

Věřím, že pár z vás již tento zážitek z kina má. Zazní poslední gong, rozjede se opona či dojede poslední reklama a najednou něco lupne a je tma. Při nejlepším. Horší je, když nic nelupne a vy marně čekáte kdy začne děj. No a nejhorší začátek pak asi je, když začne zvuk filmu, ale obraz nikde nebo naopak! Ano, i to se může stát.

Rozhodl jsem se, že tento článek budu věnovat právě těmto nechtěným začátkům a vysvětlím vám, co se v takové chvíli děje v promítárně a co tomu předchází. Budu psát ze svých zkušeností z kina v Chotěboři, pár už jich v tomto směru mám. Jako promítač mám za bezproblémovou projekci velikou zodpovědnost, ale stát se může něco i naprostou náhodou či cizím zaviněním. Před začátkem filmu sedím na židličce u volného okénka, které vidíte na obrázku. Pravou ruku mám na panelu ovládání příslušenství jako je opona, zvukové kanály, světla v sále, hlasitost a gong. Levá ruka je připravena ve správnou chvíli zmáčknout čudlík promítacího stroje (ovládací panel na obrázku - čudlík úplně vlevo nahoře). Do sálu a do foyer mi samozřejmě hraje filmová hudba pro navození atmosféry a příjemného prostředí. Pět minut před začátkem projekce tisknu poprvé přerušuji filmovou hudbu a tisknu gong. Pak ještě jednou a v čas zahájení potřetí (filmová muzika po třetím gongu již nehraje). A tam to začíná. Pokaždé jsem nervózní, jestli vše proběhne v pořádku, jestli mám nastaven správný objektiv a předsádku pro formát obrazu a film se pustí. Nejdříve očima zkontroluji všechna světélka, zda osvětlují standardní nastavení přístrojů a pak začnu stmívat světla v sále. Očima sleduji určitý bod v sále a nastane ten správný čas (šest vteřin do úplné setmění), levou rukou zmáčknu start promítačky a následně pravou rukou začnu rozjíždět oponu. V naprosté většině případů se po šesti vteřinách na plátně objeví obraz a já už jen zaostřuji a koriguji hlasitost filmu.

    Stát se ale tedy může, že mi začne jít zvuk filmu a obraz ne! První reakce? "Co se to.. jaktože nejde obraz? To není možné! Vše je přece v pořádku! Nebo jsem někde udělal chybu?" - a v sále jsou lidé - panika. To  je moje první reakce. Vy jako promítači v kabině sedíte a v hlavě se vám vynořuje deset možností co se mohlo stát, při čemž dvě z nich neumíte hned určit (když jsem s promítáním začínal, těchto chvíli jsem se hrozně bál), přemýšlíte jako o život, ale vteřiny naskakují jedna po druhé a navíc, čas v sále pod vámi běží úplně jinak, když tam sedíte a čekáte na film, vteřiny jsou mnohem delší, protože prostor je mnohem větší a vy jen sedíte. Každý zádrhel na filmu, každé lupnutí či zkrácení titulku a chybějící obrazové okénko se vám zdá jako věčnost. Není dobré být jako promítač zbrklý a létat v promítárně od přístroje k přístroji. Nejlepší způsob je zůstat sedět, překonat počáteční šok a smutek z nepovedeného díla a zažít uvažovat. Za prvé je třeba vypnout mašinu (shodit mašinu se říká), pak si uvědomit, že pokud nenaskočil obraz, může: za a) být rozbitá xenonová lampa - to je po filmu, protože musíte počkat až trochu vychladne, pak s krytem na obličej a ruce otevřít xenonovou skříň, vyjmou o-pa-tr-ně lampu, zjistit jestli lampa neroztřískala zrcadlo, vše vyměnit a vyzkoušet a... to se mi ještě nestalo a tak nevím co dál napsat, musí to být hrozná práce. Za b) být třesem stroje z předchozích projekcí přerušen kontakt pro zapnutí xenonové lampy, který je ve dveřích do xenonové skříně právě z důvodů bezpečnosti. To se musíte rychle zvednout, běžet ke správné skříni s nářadím, vybrat speciální klíč a běžet zpátky kontakt obnovit. Samozřejmě skříňka s nářadím bude zrovna zamčená a klíč bude zahrabaný někde, kde ho nečekáte - to se stalo mě. A vteřiny letí. Na potvrzení kontaktu žádná světelná signalizace není, musíte věřit, že byl kontakt obnoven. Sednete si, nahodíte mašinu, zkontrolujete, zda nevypadla pojistka a musíte již přehraný kus filmu odmotat zpět na původní cívku a znovu založit. Potom je čas znovu zkusit film pustit. Pokud identifikování problému a jeho náprava trvá déle, je lepší v sále trochu rozsvítit a opětovným zhasnutím upozornit, že film bude začínat.

    Jiný problém je když se vám po setmění rozjede obraz, ale nejde zvuk. Tady lze za chodu mašiny ihned zkontrolovat, zda: za a) máte zapnutý správný kanál (už se mi stalo, že jsem si omylem malíčkem přehodil kanál na dotykovém snímači, takovou chybu uděláte jednou a už si dáváte pozor, stalo se mi to u Twilightu a trvalo dlouho, než jsem si toho všimnul, protože ze začátku je muzika potichu a dlouho nikdo nemluví - ne že by to vadilo :-)) či: za b) máte filmový pás v promítačce správně založen na válečku, kde je snímač zvuku. To se mi nestalo nikdy a taky bych nevěřil, že je to možné, ale kolega vyprávěl, že mu (taky to nechápal) sklouzl filmový pás kousek vedle a snímač snímal obrazovou stopu místo zvukové. Stačilo do něj cvrnknout prstem a pás hned skočil do správné polohy a bylo po problému. 

    Další problém je, jak jsem psal v úvodu, že je po setmění v sále stále tma a ticho. Představte si mě, jak sedím  na židličce u mašiny, mám založen film, stroje mi hučí a já zběsile mačkám na start a nadávám, že se nic nezapíná. Pak je třeba zkontrolovat základní životní funkce promítacího stroje, zejména pojistku pro spuštění motoru. Protože když už jste stroj zapnuli a vše si nastavili, zbývá jen pár možností: a) ta nejjednodušší je právě pojistka na boku stroje, po vaší levé ruce. Mohli jste o něj zavadit cívkou s filmem, nohou či se ona sama aktivovala. b) ne-funguje elektronika v promítacím stroji a to znamená opět shodit mašinu, vypnout ji, rozsvítit v sále, protože vás čeká otevření jiných dvířek do promítacího stroje a rychlá výměna kazet s elektronikou. Naštěstí je celý stroj rozdělen do různých sekcí a tak snadno odvodíte v jaké části je chyba a co je třeba vyměnit. Ani to se mi za chodu ještě nikdy nestalo. 

    Možnost s určitým zvukovým upozorněním na to, že vzápětí vypadne obraz anebo vůbec nenaskočí se může stát díky náhodnému či špatnou kontrolou způsobenému přetrhnutí pásu. Také zapomenutá signalizační magnetická značka může způsobit vypnutí stroje. Nejčastější chyba je ovšem slepka (slepení filmového pásu izolepou v místě, kde byla chtěně či nechtěně rozdělen). Správně provedená a upravená slepka nemůže problém způsobit, avšak jsem stále svědkem toho, že slepky nejsou prováděny s dostatečnou péčí a pozorností. O tom však až v jiném příspěvku, který na toto téma chystám.

Popsal jsem zde nejobvyklejší problémy, které můžou při nebo před spuštěním filmu nastat. Samozřejmě, přestože je metoda promítání filmových pásů dost vyspělá a propracovaná, stále je třeba brát ohledy na vrtkavost elektrických zařízení a lidský faktor. Každý zkušený promítač si za nějaký čas zvykne na promítací stroj, se kterým promítá, a pokud se něco při startu nepodaří, většinou již ví, kam jít a na co se podívat (já ještě úplně ne). A ještě spíš již s takovou věcí počítá a raději vše před projekcí zkontroluje. Já mám zkušenost, že je třeba vše kontrolovat dvakrát, v Chotěboři jsou promítačky staré již přes 30 let a mají své nálady.

    Článek možná vypadá hrozně dramaticky, ale tyto problémy nejsou obvyklé, jen je třeba s nimi počítat a až se vám stane, že film nejede, můžete si při čekání na vyřešení problému popřemýšlet, jaký problém se vyskytl a co tam asi ten promítač v promítací kabině vyvádí. 

Dítě na pódiu?!

    V sobotu 19. února jsem promítal odpoledne dětský animovaný film Já, padouch. Sedím si při projekci třetího dílu filmové kopie a protože mě snímek baví, dívám se na něj skrze své odkukové okénko dolů do sálu (film, který jsem promítal z 35mm pásu je kvůli transportu mezi kiny rozstříhán na potřebný počet dílů (tento 5) a já je před promítáním slepuji a značkuji aby při projekci běžely souvisle po sobě). Najednou ze stínů na levé straně pódia vyběhne malý čtyř až pětiletý klouček a začne mi pobíhat před plátnem. Zprvu jsem úplně nechápal, co se to děje, to se mi totiž ještě nestalo. Ale vyvedlo mne to z míry. Protože co mi má co běhat nějaký klučina před plátnem, na kterém běží film, a rušit ostatní diváky. Říkám si: "já snad dolů vlítnu a vyženu ho..!", ale než jsem se k tomu odhodlal, vidím, že pod pódiem stojí matka a výraznými gesty láká svého synka do náruče. Oddych jsem si, protože dolů ze schodů a do sálu přes troje dveře je to vcelku složité. Dítě chvíli váhalo ale nakonec k matce zamířilo. Už už ho chytla, když se vysmekl a běží mi rovnou k plátnu. Když pak dokonce začal svýma ručkama sahat na plátno a ukazovat na žlutého "mimoně", posluhovače zloducha Grua, který se mu patrně líbil, opravdu jsem se rozčílil. Hlavou mi prolítlo, co si můžu v takové situaci jako promítač dovolit abych mu co nejrychleji zamezil udělat mi do plátna díru. Napadla mě jediná, i když asi ne zcela korektní varianta: vypnul jsem zvuk filmu, zazvonil do sálu gongem, který pouštím před začátkem filmu a pak zase hned zpátky zvuk. Dítě se vyděsilo a okamžitě vyrazilo k mámě! Ta ho chytla a rychle s ním zmizela do temných řad sedadel...

    Já bych samozřejmě neměl za žádných okolností zvuk filmu jen tak vypínat, ale myslím, že jsem toho malého kloučka dostatečně poučil o tom, že běhat v kině na pódium a ukazovat na plátno jako doma na televizi se nepatří. Během zbytku filmu už klouček nic neprováděl, ale slyšel jsem, že s ním matka neustále chodila ze sálu do foyer aby ho nějak zabavila, protože film tuto funkci v jeho případě rozhodně neplnil.

ponaučení: Pokud máte doma takto malé hyperaktivní dítě, nejspíš pro něj sledování 95minutového filmu není a do kina ho nevoďte.

Proč začínám blogovat?

Stránka o plyšové ovci DOLLY, která je v provozu již od roku 2004 nikdy neměla vlastní prostor pro reakce návštěvníků, kromě osobních kontaktů na webmastery. DOLLYnec, jak se stránka jmenuje má dnes již jen jednoho webmastera, Malého Vlka (mě), který pod další přezdívkou Aiwendil vytvořil i stránky o knize a připravovaném filmu Hobit - Imladris. S vývojem mojí osobnosti se vyvíjely i tyto stránky a moje požadavky na jejich podobu a obsah. Stránka o Hobitovi dokonce svého času měla i návštěvní knihu. Ta však byla před časem zrušena a nebyla do dneška nahrazena. Já osobně jsem se, kromě zapisování zážitků mé plyšové ovce, zaměřil i na další záliby. Ta první je LEGO. Stavebnice mne od dětství nepřestala bavit a dnes se jí věnují jak jen to jde, poněvadž by se mohla stát i mojí profesí. Druhá je můj zájem o filmy a promítání, před dvěma léty jsem vyšel promítačský kurz a dnes pravidelně promítám v kině Družba v Chotěboři.
Došel jsem tedy k názoru, že DOLLYnec, kam přibyla možnost vkládání zážitků veřejností formou krátké zprávy, žádnou návštěvní knihu, příspěvkový portál, chat či blog nepotřebuje a vystačí si jako stránka pouze informativního rázu. Nakonec se, podle mého, dostatečně prezentuje na Facebooku. Index stránek o Dolly jsem tedy přetvořil na jistý Hlavní rozcestník, odkud je se možné dostat na stránky o Dolly, o Hobitovi a právě sem. Za mé praxe v kině jsem zažil již pěknou řádku zajímavých zážitků a z LEGA stavím stále více.
    Pokouším se tedy vytvořit blog s občasnými příspěvky ze světa promítání a LEGA, které bych rád svým návštěvníkům sdělil. Facebook je přece jenom v jistých směrech velmi omezený a nekomfortní. Také se třeba naučím psát.

Nuže, ať se dobře čte!